NZ2.gif
More / Dalsi stranky
Photos from The SOUTH ISLAND (Fotky z Jizniho ostrova 11/2000)
Photos from The NORTH ISLAND, April & July 2000 (Fotky ze Severniho ostrova, rok 2000)
Photos from The NORTH ISLAND, 12/2002 (Fotky ze Severniho ostrova na vanoce 2002)
Popis cesty okolo Jizniho ostrova
Vice informaci o Novem Zelandu

Popis cest po Severnim ostrove 2000-2001

Popis cestovani po Severnim ostrove je trochu zprehazeny, protoze Sever jsme prozkoumavali na nekolikrat.

Mt. Egmont NP

Vyrazili jsme v brzy rano z Wellingtonu a trvalo nam prakticky cely den, nez jsme dojeli k Egmont National Park (6-7h), kde jsme si hned na druhy den naplanovali ten nejobtiznejsi vystup (aby se nam vsechny ostatni zdaly jednoduchy :). Chvilema jsme jeli po pobrezi (Kapiti coast) a kochali se vyhledem na more, hodne jsme projizdeli okolo farem. Takhle nejak si predstavuju Skotsko- zeleny holy kopecky, vsude plno ovci a krav, ktery obcas krizujou silnici (a to klidne i nejvetsi silnice ktery na Zelandu vedou. Silnice na NZ stoji za zminku - nejvetsi State Route No.1 je uzsi nez silnice z Turnova do Jicina. Vyhodou jsou jen pomerne caste predjizdeci pruhy (v kopcich) a hodne malo vesnic, takze clovek muze jet skoro stale 100km/h (nejvyssi povolena rychlost). Nas van jel tak 80-90km/h a byli jsme nejvetsi sneci na silnici. Dalnice je na NZ jen kousek pred Aucklandem, ale tim to konci. Rozumne jetelny jsou jen silnice s jednocifernym oznacenim, dvouciferny uz nam moc bez tereniho auta nedoporucovali (jsou casto uz nezpevnene, sterkove). Docela nas to zaskocilo, nebot z mapy se tvarili jako velke komunikace. Na druhou stranu vsechny hlavni silnice byli ve vybornem stavu, bez jediny diry. Benzin tu stoji okolo 16Kc, diesl 12Kc. Nas van je diesl, chlasta neco malo pod 10 litru/100km, takze nas cesta autem i ve dvou prisla levneji, nez treba vlakem (nemluve o komfortu).

Takze jsme vecer dorazili do Egmontu (po staru maorsky Taranaki), a protoze uz vsechny visitor centra byly zavreny a pocasi vypadalo dobre, rozhodli jsme se jit dalsi den podle pruvodce (tech jsem s sebou mela asi 5 a po tom tejdnu je znam nazpamet :). Mt. Egmont (neboli Mt. Taranaki, pouzivaji se obe) ma 2518 m a je obrovskou aktivni sopkou. Je to takovy zelandsky Rip - siroko daleko jediny kopec a zveda se primo od more - radost pohledet! Vychazi se asi z 1000mnm, prevyseni nahoru okolo 1500m. Prespali jsme v aute v busi a rano jsme radeji vyrazili uz v osm. Michalovi, jeste polospicimu, se nepodarilo trefit na spravnou stranu silnice, a tak jsme prvnich par set metru jeli vpravo - nez jsem na nej zacala rvat, at to stoci doleva. Dojeli jsme na horni parkoviste a zacali slapat. Prvni hodinu a pul jsme sli busi (tzv. bushwalk), ale pak se cesta otocila kolmo do kopce a zaclo 3 hodinove stoupani. Zpocatku to bylo udrzovany a znaceny, ke konci uz na znaceni kaslali. Museli jsme prolezt mrakem, kde byla zima a ukrutny vitr, ale kdyz jsme se vysplhali nad mraky, bylo to uzasny. Pohled jak z letadla, slunicko, pod nama kupa mraku. Po lavovem poli se slo dost mizerne, sterk ujizdel pod nohama. Lepsi to bylo az kdyz jsme se dostali na skalu. To uz nam ale zase zacinali dochazet sily, alespon me. Nakonec jsme se preci jen dohrabali do krateru, kde byl snih a led misto jezirka, a odtud to uz bylo asi jen 20 minut na vrchol (pred tim jsme ale z mapy museli zjistit ktery z tech vrsku okolo je vlastne ten nejvyssi. Je docela zvlastni pocit stat v krateru aktivni sopky :) Dobyti vrcholu jsme si vychutnavali, konecne po dvou mesicich poradny kopec! Rozhled byl fantasticky, z mraku vylezali vrcholky Tongarira, dalsich sopek o 200 km dal (na ktere jsme se chystali dalsi dny). Po ceste zpet k autu uz se nam nozicky unavou trochu motaly.

Tongariro National Park

Z Mt. Taranaki jsme jeste vecer vyrazili smerem Tongariro National Park, ale byli jsme utahany, tak jsme to v noci zapichli nekde na pul cesty. Trosku byl po celou dobu problem s kratsima dnama (jeli jsme v dubnu, zacatek zimy). Stmivalo se uz v sest, v busi nebylo videt uz o hodinu driv, museli jsme proto trosku predelat denni rozvrh - stavali jsme tak v pul osme a chodili spat v sedm, osm hodin. Prvnich par dni Misa trochu brblal, ale pak si taky zvykl. Po ceste do Tongarira jsme po dlouhe dobe videli podzim :), myslim tim zezloutle a opadavajici stromy prosvetlene slunickem, bylo to moc pekne a oba jsme si styskali po Evrope. Sice tu nemuseji hrabat na podzim listi, ale ty vecne zeleny stromy zacnou cloveka brzo nudit. Ani neni podle ceho poznat, jaky je vlastne rocni obdobi (jen podle teploty).

Tongariro je specialita Severniho ostrova - tri sopky pobliz sebe a okolo sopecna poust, jen lehce porostla od posledniho sopteni. Ta nejcinnejsi soptila pred deseti lety a posledni aktivitu vykazovala v roce 1996! Vsechny maji od 2000 do 2700mnm a vsechny jsme je planovali vylezt. Dojeli jsme bohuzel az v poledne a tak jsme nejdriv prozkoumali Visitor Center a udelali asi 4 hodinovy vylet k Tama Lakes (pruzracne cisty, ani ne moc studeny jezera). Byl nadherny slunecny den a na druhy den jsme si naplanovali tu nejvyssi sopku Mt. Ruapehu. Bohuzel kdyz jsme rano vstali byla husta mlha a mraky. Stejne jsme nabalili batohy a vyrazili k od auta k nastupu, ale kdyz jsme se informovali o predpovedi, vzdali jsme. Asi by to slo vylezt, ale nic bychom nevideli a to by nas nebavilo. Vsak tu nejsme naposled! Predpoved byla spatna i na dalsi dny, tak jsme Tongariru zamavali a vydali se vic na sever prozkoumavat horky prameny kolem Taupa, nejvetsiho NZ jezera.

(Obe sopky jsme vylezli na velikonoce 2001. Mt. Ngaruhoe - dokonalou sopku - prvni den. Sli jsme zacatek oblibeneho tracku Tongariro crossing, ale pak jsme uhli nahoru a splhali do krateru. Jestli na Taranaki se slo blbe, tak tady to bylo jeste horsi. Sterk ujizdel pod nohama, stalo to mnohem vice sil, nez cesta po pevnem podkladu. Zato nahore za odmenu supela para a krater byl ostry a hral vsemi barvami. Nebe bylo bez mracku, vyhledy nepopsatelne. Sestup byl jeden z nejlehcich a nejzabavnejsich, jaky jsem kdy zazila - jen se odrazite, a pak poskakujete a sjizdite sotolinou az pod kopec. Myslim, ze nam to dolu netrvalo dele nez ctvrt hodiny J.

Mt. Ruapehu je trochu jiny lezeni. Jde se skoro stale po skale, je treba davat pozor na cestu, protoze neni znacena a lehce se z ni sejde. Sli jsme podle popisu, ktery jsme koupili ve Visitor centre - nejdrive podel lanovky (ne, nebyli jsme mastnaci a sli jsme to poctive uz z Whakapapy), pak podle muziku, obcasnych znacek a odhadu. Kdyz jsme se vydrapali az do krateru, museli jsme jeste asi pul hodiny obchazet po hrane, abychom se dostali ke Crater Lake. Po ceste jsme se kochali vyhledama pro zmenu na Mt. Taranaki a Mt. Ngaruhoe. Pokud mate cas, da se prejit i krater na druhou stranu.)

Udelali jsme kratsi vylet kolem jednoho mensiho jezera a prosli jsme se kolem prvnich bublajicich bahem a horkych potoku (to je vazne senzacni), ale hlavne vecer jsme si zaplatili privatni koupani v jednom z tech horkejch bazenku a to bylo labuzo! Vyvalovali jsme se v te teple vode a vubec se nam nechtelo ven. Rychle nam ztezkly vsechny koncetiny, a kdyz jsme vylezli, motali jsme se jak opilci, ale bylo nam blaze. Trochu nas porad mrzelo, ze jsme nemohli dele zustat v horach, ale tady jsme si taky uzivali :).

Taupo

Dalsi den v Taupu jsme stravili jako spravni turisti s kamerou a fotaky okolo krku a objizdeli mistni atrakce - kratery, z kterych se valila para jako z pekla, sycici zeme, na ktere by se dala upict palacinka, gejziry a dalsi pekelne prameny, vodopady. Pak uz jsme ale byli nabazeny, pocasi bylo stale destivy nebo zamraceny, tak se pomalu zaciname vracet na jih. Vecer prejizdime smerem k vychodnimu pobrezi more skrz busi zarostle kopce, prikre, urcite moc neprochozene (to neni jak u nas, ze si clovek najde vlastni cestu - tak kde cesta neni, se da jit jen s motorovou pilou :)

Napier

Na vychodni pobrezi dojedeme ve ctvrtek rano, posledni den. Napier je mesto skoro s nejmensim poctem srazek, i dneska tak sviti slunicko (a to jedeme domu, zatr.). Pred asi 60 lety ho srovnalo se zemi zemetreseni a tak je nove a vystavni. Vsude okolo jsou vinice a jablecne sady, dari se tu i tropickemu ovoci. Projdem se po hlavni tride podel brehu more (konecne po case zase vidim poradny vlny) a prohlidneme mistni akvaria s morskyma potvorama - krokodyli, zraloci, rejnoci, pirane (ty nas prekvapili, vubec nevypadaj tak nebezpecne), chobotnice a dalsi potvory. Misovi se od ty doby pry vubec nechce do more, pry zustane verny jezerum a vane v Rakousich. Ja mu ale stejne neverim, pri prvni prilezitosti tam stejne hupsne :) Z Napieru to mame do Wellingtonu asi 350 km. Po ceste jsme se jeste parkrat zastavili v ruznychmensich mesteckach, ale oba jsme uz mysleli na teplou sprchu. Rizeni jsme oba jakztakz zvladli, i kdyz se podarilo za ten tejden Misovi asi trikrat zaradit do pravyho pruhu :)

Rotorua

Dalsi 14-denni vylet po Severnim ostrove jsme podnikli v zime (cervenci :). Nemohli jsme delat moc vyletu po horach, tak jsme jako spravny japonsky turisti jsme chodili po atrakcich a fotili a nataceli. Nejvetsi atrakci bylo skoro kazdodenni termalni koupele. Vzdycky jsme si nasli nejaky ten termalni bazen (je jich tu vsude spousta)a pred spanim, jsme se do nej nalozili. Vyhoda cestovani v zime je, ze mista ktera jsou v lete narvana turistama jsou poloprazdna. Rotoruu, turisty nejnavstevovanejsi misto na NZ, jsme tak prohledli v klidu, bez mackanic a boju o listky. Prohledli jsme si Wai-o-tapu (asi nejhezci termalni oblast), Whararewurewu (maorskou vesnici s predstavenim, kiwi housem a par gejziry - dobra volba pro ty, co nemaji moc casu), Orakei Korako, Hell’s Gate, Waimangu Valley. Michal trpelive prochazel vsechny ty bublajici vody a bahna, ale me to casem omrzelo a posilala jsem ho tam samotnyho. Rotorua je vystavni, na prvni pohled bohate lazenske mesto, kde para syci i skrz dlazebni kostky na ulicich. Svetovou raritou je kemp s vyhrivanymi misty na stan :-) Pokud mate hodne penez, daji se tu utratit. Pokud ne, je lepsi radeji vcas odjet, jako jsme to udelali my.

Auckland

Vzali jsme to do Bay of Planty a dale na poloostrov Coromandel. Ten byl kouzelnej - zapomenuty kraj s nadhernymi kopci a plazemi, skalnatym pobrezim a milymi lidmi. Na zname Hot Water Beach si dokonce muzete vyhrabat jamu a koupat se ve vlastnim termalnim jezirku (ale jen za odlivu). Coromandel je pro ty, kdo se chteji dostat dal od lidi a uzit si klidu. Pak jsme se jeli podivat do Aucklandu, ale je to ohavne velky, stejne jako Praha a po jednom dopoledni jsme prchali pryc (to je hodne zaujaty nazor autora, verim, ze kdo ma rad velky mesta, bude se mu Auckland libit). Oproti Praze ma ale vyhodu morskeho pobrezi a plazi. Pry kazdy druhy clovek v Aucklandu vlastni lod. Lod jsme ale nemeli, a tak jsme se prosli v botanicke zahrade a vzali jsme to zpet na jih.

Waiotomo Caves

Posledni atrakci asi byli Waiotomo Caves. Dve krasove jeskyne, jedna znama pro tzv. Glow Worms - cerviky, kteri vylucuji fosforeskujici latku, takze mate v jeskyni pocit, ze nad vami je hvezdne nebe. Pokud mate dost penez a touzite po dobrodruzsvi, jste na spravnem miste. Od raftovani a proplouvani jeskynema po celodenni pruzkumy a slanovani v jinak nepristupnych castech jeskyniho systemu. Staci si jen vybrat a zaplatit :-) Po tehle zastavce jsme ale uz doopravdy museli jet domu. Michalovi koncili prazdniny a musel zpatky do skoly, ja jsem potrebovala praci, abych si vydelala na dalsi vylet, tentokrat na 5 tydnu na Jizni ostrov.

More / Dalsi stranky
Photos from The SOUTH ISLAND (Fotky z Jizniho ostrova 11/2000)
Photos from The NORTH ISLAND, April & July 2000 (Fotky ze Severniho ostrova, rok 2000)
Photos from The NORTH ISLAND, 12/2002 (Fotky ze Severniho ostrova na vanoce 2002)
Popis cesty okolo Jizniho ostrova
Vice informaci o Novem Zelandu